Březen 2012

Nikdy jsem nebyla, dnes ale už jsem !

29. března 2012 v 17:37
Co napsat na tohle téma?
Nebudu psát kolik mi je let, ani jak se jmenuju.
Na co by to bylo? Beztak by jste si to jen přečetli a hned zase zapomněli.

Tak fajn, začnu třeba tím, jaká jsem byla. Odmalička jsem byla nula. Každý den se vždy nacházel alespoň jeden člověk, kdo by mi to v tom smyslu zopakoval. Nevím proč mě neměli ve škole rádi. Byla jsem tichá, měla jen jednu, dvě kamarádky a ostatní se mi jen vysmívali. Bylo to snad kvůli vzhledu? Jo, já chápu že jsem byla tlustá, od třetí třídy brýlatá... Ale opravdu na vzhledu tolik záleží? Jo, já vím, každý každého nemůže milovat! Ale proč když má někdo chyby, tak se mu ostatní smějou? Jen málo si vzpomínám na první třídu... Pamatuju si jen záblesky minulosti, jak mě spolužáci skopávali ze schodů, jak mě a mou věrnou kamarádku zamykali v šatně, jak mi brali pastelky a poté, když jsem ten pitomý obrázek s rybičkama musela vymalovat fixou... bla bla bla! Dneska se tomu už jen směju, ale tehdy jsem byla černá ovce mezi těmi dokonalými... bílými, krásnými... tak jsem to vnímala.

Určitě nejsem jedinná, většina je, nebo byla na tom hůř nebo líp. Všude se najdou blbci, díky kterým jste nemohli normálně žít, nebo nežijete, jako by jste nebyli! No a dneska? Dnes už jsem, dnes už žiju ;) ..Zní to divně, já vím.. je to jen fráze... Tolik se toho změnilo, i já .. už nejsem brýlatá a .. no vy víte ;-). Když se ale dívám, jak se všichni všude ponižujou a podobně .. je mi z toho špatně..

Rozvrácené přátelství

20. března 2012 v 16:31 My poetry..
Když spadla poslední hvězda, zamiloval jsi se do mě moc,
Ta hvězda spadnout neměla! Myslíš teď na mě každou noc,
Slzy ti stékají po tvých něžných tvářích, zíráš do nebe,
Řežeš se do rukou, vzala jsem ti spánek, smutek k tobě žene se.
Zářivě modré oči, dívaly se na mě zbožně, můj velmi dobrý kamarád,
Který mě nezradí, zamiloval se do mě, prý má mě moc rád.
Nechci o něho přijít, jenže já miluju jiného, teda alespoň v to doufám,
Promiň chlapče, nechci tě, ale říct osobně si to nerada troufám.
Proč se to jenom stalo? Proč kvůli lásce se naše přátelství rozvrátilo?
Z přátelství může být láska, ale u nás se to bohužel vše ve tmu zvrátilo.
Z lásky totiž nemůže být přátelství a v to já taky pevně věřím,
Je mi tě moc líto a toho co jsem provedla, nemám však vztah ke lžím.
Já chápu tě a vím jak ti je, vzala jsem ti štěstí, podle tebe jsem tě zradila,
Ale to tak přece není, já vážně nechtěla, potkal jsi mě a potkal jsi anděla.
Neustále vyčítáš mi, proč on a ty ne. Ale já ho milovala, už to pochop,
Tebe ne, on byl a už nebude, on je minulost, tak se už konečně taky jednou vzchop!
Roztříštilo se ti srdce, na miliony kousků, snad ho slepíš, proč já a ona ne?
Jednou pro tebe taky bude krásný den, jednou tě něco osvítí, v to doufej, že
Konečně taky najdeš pravou lásku, holku, která tě bude až do smrti milovat,
Která tě nikdy nezradí, no já vím že ty tomu nevěříš, ale i to se může stát.
Paprsky lásky, překrásná tvář, jednou se ti před postelí večer zjeví,
Ona je taky nešťastná, je to buď ta a nebo ta, jednou se ti svěřím,
Že hledala tě dlouho a už tě našla, bude uvnitř jasná, bude to možná kráska,
A ono ti to dojde, že já byla ta špatná a že to s ní znamená jen jedno - je to láska.

Bolest v srdci

20. března 2012 v 16:09 My poetry..
Kritické období, báseň je jedna ze slabších..
Opakují se tam některá slova..
Ale i přes to ji tu zveřejňuju))

Žádná bolest se nesnáší hůř,
než vzpomínky...
na štěstí v době neštěstí,
tak neplač a otevři oči,
vždyť vždy může být hůř,
podívej se kolem sebe,
i štěstí druhých přináší štěstí,
třeba i to, když okno leštíš,
povede se a máš radost,
i když je to pouhá starost,
ale i to přináší štěstí,
a když se to nepovede,
tak vlastně i neštěstí.
Když člověk miluje jen sebe,
milovat ostatní neumí,
někde hluboko v jeho duši,
ho to pěkně pálí, zebe,
protože pýcha předchází pád,
vlastní vinou, je tak moc sám..
Je jenom jedna cesta za štěstím,
a to je to, přestat se trápit nad tím,
co je mimo naši moc,
to, co nás trápí každou noc,
polštář promáčený slzami,
to vede za pouhým neštěstím,
proto je třeba přestat se trápit,
představit si azurové moře,
tmavou noc a nebe,
poseté stříbrnými hvězdami,
přestat ronit slzy moře..
a jít dál, neotáčet se,
přestat slzy ronit,
za každým neštěstím neotáčet se,
a za každým štěstím otáčet se,
protože štěstí je mocnější než neštěstí,
a azurové moře a nebe plné hvězd,
je sen, a sen se může stát skutečností,
i když dostat se k němu může někdy bolet,
ale co by každý nedal, za trochu těch hvězd,
a azurové nebe.. to představuje štěstí,
přestat naříkat a jít o krok dál,
usmát se a ruku na srdce si dát,
udělat to tak, aby bolelo jen neštěstí,
dopřát si štěstí, v očích nebe plné hvězd,
v srdci azurové moře,
umění milovat se cení, je moc vzácné,
tak jdi a žij, vždyť život nemusí jen bolet.